Svätá Inkvizícia - obrana

VI. kapitola - Inkvizícia a Inkvizítori

I když inkviziční procesy se v detailech lišily podle místních zvyklostí a okolností, jejich základní mechanismy zůstávaly v podstatě všude stejné. Je možno říci, že inkvizice pokaždé dávala příležitost k vyvrácení podezření, avšak nekompromisně trestala ty, kteří tvrdošíjně lpěli na svých bludech. Inkvizice se snažila současně poučit bludaře a zároveň mu zabránit v šíření heretických názorů. Častokrát úloha inkvizitorů spočívala spíše ve vyvracení hloupých, původem ještě pohanských pověr než v souzení kacířských revolucionářů, snažících se podkopat společenský řád. Trpělivé poučování a katecheze šly vždycky ruku v ruce se soudní procedurou. Inkvizitor nebyl tedy z titulu svého úřadu jenom soudcem, nýbrž i misionářem, kazatelem, učitelem.
Popíšeme si nyní, jak vypadal inkviziční proces podle dochovaných archivních materiálů. Vždycky, když se církevní autorita dozvěděla, že v některém kraji či v některé farnosti se vyskytují kacíři (velmi často ji na to upozornily světské orgány, které nesměly zasahovat, dokud se Církev oficiálně nevyjádřila), byl na místo vyslán inkviziční tribunál, bud biskupský nebo papežský (biskupská inkvizice v řadě diecézí neexistovala, mnozí biskupové měli k dispozici jenom inkvizici papežskou). Tvořilo ho několik knězi podle situace, dva až pět spolu s laickými pomocníky. Jeden duchovní měl funkci hlavního inkvizitora, předsedy tribunálu. Ten pokaždé byl povinen vyhlásit nejprve hned po příchodu do daného města či oblasti „čas milosti“, jenž trval měsíc až dva. V této době měli možnost ti, kteří se subjektivně cítili být vinni kacířstvím, sami se přihlásit. V takovém případě dostávali ihned rozhřešení a velmi mírné pokání, většinou jenom pravidelnou konkrétní modlitbu. Po uplynutí tohoto období milosti vyhlašovali inkvizitoři edikt, jímž pod hrozbou exkomunikace zavazovali všechny křesťany, aby oznámili jména heretiků a jejich ochránců. Inkvizice nedisponovala tajnou policií ani sítí informátorů. Opírala se o spolupráci se všemi věřícími katolíky a působila tak spíše jako strážce míru než zas trasující aparát totalitní vlády.
Inkvizitoři nikdy nesoudili sami. Členy tribunálu kromě nich byli vždy také představitelé místního duchovenstva, aby rozsudek byl co nejobjektivnější. Odsouzený krom toho měl možnost odvolání k místnímu biskupovi a nakonec až k papeži. Je sice pravdou, že v inkvizičním procesu platila nikoli presumpce neviny, ale naopak presumpce viny, ta ale náležela všeobecně k tehdejšímu právnímu řádu. Obžalovaný musel dokázat svou nevinu, jestliže příslušný soud měl k dispozici větší množství udání či jiných přímých či nepřímých důkazů, ne naopak. K tomu si mohl vzít i advokáta. Totéž se týkalo i inkvizičního procesu. Ten ale měl svá přesná pravidla, takže vznést obvinění nebylo pro inkvizitory nijak jednoduchou záležitostí. Když někdo přišel s oznámením na nějakého člověka, že hlásá bludy nebo že se účastní kacířských shromáždění, inkvizitor to zapsal, ale ještě nesměl nic podnikat. Došlo-li k udání od druhé osoby, zkoumalo se nejprve, jestli tato není v blízkém styku s tou, která vystoupila s udáním jako první. Pokud ano, tak bylo její oznámení kvalifikováno jako neplatné, protože oba mohli být vzájemně domluveni. Teprve v případě, když přišel ještě s oznámením někdo další, jenž nebyl v žádném vztahu ani s prvním, ani s druhým informátorem, se považovalo ohlášení kacířství u té či oné konkrétní osoby za platné a regulérní. Dotyčný byl zatčen a předveden. Než vůbec bylo přikročeno k výslechu, inkvizitor měl povinnost vyzvat obžalovaného, aby jmenoval všechny lidi ze svého okolí, o nichž se domnívá, že mu z nenávisti, pomstychtivosti či závisti chtějí záměrně uškodit. Jakmile se octlo mezi nimi jméno byť jednoho z obou informátorů, byl proces okamžitě ukončen, obviněný propuštěn ze žaláře domů a stíhání se zastavilo. Zde je jasně vidět, jak pečlivě dbala církevní autorita o to, aby se zamezilo odsuzování lidí na základě falešného udání z čistě osobních důvodů.
Jiná situace ovšem nastala, když se shromáždilo více oznámení najednou od osob navzájem se neznajících nebo nenacházejících se v žádném bližším vzájemném vztahu. Jména informátorů se před obviněnými a jejich advokáty, jakož i před kýmkoliv jiným, kdo neměl s procesem co do činění, vždy striktně tajila z obavy před pomstou heretiků. Tady již podezření z kacířství bylo důvodné a obžalovaný musel prokázat svoji nevinu. Pokud se mu podařilo vysvětlit, že šlo o nedorozumění nebo špatné pochopení některých jeho názorů, případně o nezaviněný omyl, kdy nevěděl, že jeho sentence odporují katolické víře a on sám plně akceptuje zcela ve všem církevní nauku a zavrhuje každý blud, dostalo se mu náležitého poučení, načež byl propuštěn a oficiálním soudním verdiktem zcela osvobozen, maximálně s malým pokáním ve formě pravidelné konkrétní modlitby. Když se mu to ale nepodařilo, byl vyzván, aby se kacířství pod přísahou zřekl. Pokud tak učinil, byl propuštěn na svobodu s příslušným pokáním podle míry hereze a dalších okolností. Když to odmítl nebo jestliže se ke kacířství hrdě hlásil a nechtěl je odvolat, přistupovali inkvizitoři k poučování, které mohlo trvat i několik let. Obžalovanému bludaři bylo dopodrobna vysvětlováno, v čem se mýlí a odporuje zjevené pravdě a že v důsledku toho se může dostat do pekla. Tady záleželo na trpělivosti inkvizitorů, jak dlouho byli ochotni heretika přesvědčovat a vyzývat ke zřeknutí se bludů. Když dospěli k názoru, že vše je marné, poučili obviněného, že má poslední šanci odvolat, jinak bude vydán světské moci k trestu smrti upálením zaživa na hranici. Pokud ani to s bludařem nepohnulo, pokud si on sám dokonce přál být mučedníkem své hereze, nemohli inkvizitoři dělat nic jiného než vydat jej světskému rameni. Jestli ale dotyčný odvolal až po vyslovení pohrůžky smrti upálením, dostal ten nejpřísnější kající trest, neboť takové odvolání, učiněné pouze ze strachu před plameny, budilo pochybnosti o jeho upřímnosti, proto takoví heretici bývali často odsuzováni na doživotí nebo k dlouholetému žaláři, k zákazu zastávat veřejné úřady, eventuelně i ke ztrátě majetku. Jestli heretik v tomto případě byl duchovní osobou, což se stávalo velice často, nemohl už nikdy jako kněz veřejně působit. Kdo ale odvolal, nesměl být nikdy popraven. Inkvizitoři vždycky doprovázeli zatvrzelé kacíře na hranici a ještě před popravou jim dávali poslední možnost odvolat bludy. Nejednou se stalo, že odsouzený heretik až v plamenech začal křičet, že odvolává, načež inkvizitor za ním skočil do ohně, aby jej zachránil i za tu cenu, že sám utrpěl popáleniny těžkého stupně. Když se někdo, jenž odvolal své hereze, octl před inkvizičním tribunálem podruhé kvůli kacířství, byl označen jako kacíř-recidivista, jehož odvolání nemusel inkvizitor věřit. Takového mohl okamžitě vydat světskému rameni, mnozí inkvizitoři však i tady projevovali milosrdné smýšlení a bud trestali recidivisty vězením nebo jim dávali ještě novou šanci, i když na základě velice přísného pokání.
Kromě trestu smrti, na němž inkvizice, i když jej přímo nevynášela, participovala, je největší námitka vznášena proti užívání tortury, tj. útrpného práva čili mučení při výsleších. To úředně pro inkviziční procesy schválil r. 1252 papež Innocenc IV. Užívání tortury inkvizičními tribunály bylo skutečně velkou chybou a neštěstím. Odporuje to také tradici Církve. V 9. století papež Mikuláš I. oficiálně zakazuje užívání tortury jako nekřesťanský způsob. O málo let později biskup Hermanarich z bavorského Pasová je stižen papežským legátem Pavlem klatbou, protože přistoupil k mučení vyslýchaného moravsko-panonského arcibiskupa sv. Metoděje, jehož tenkrát Němci zajali. Ted ale o pět století později papež rozhoduje zcela jinak než jeho předchůdce. Tento ústup od mravně lepší, humánnější praxe je těžko omluvitelný. Tortura byla používána v pohanské Římské říši podle římského práva, křesťanský stát její užívání omezoval a zmírňoval, posléze papež Mikuláš I. její aplikaci zcela zastavil. Proč ji jeho nástupce Innocenc IV. opět obnovuje, dokonce i pro církevní soudy, je vysvětlitelné procesem recepce římského práva, který na základě dobrozdání boloňské právní školy pod vedením Mistra Graciána započal už ve 12. století a měl své pozitivní i negativní stránky. Renezance tortury patří k těm druhým. Jestli Innocenc IV. se v tomto „přizpůsobuje“ pohanským metodám, dříve odsouzeným, připomíná tím – sine ira et studio – současné „aggiornamento“, v jehož rámci se také dnešní církevní představitelé „přizpůsobují“ tomuto světu, tentokrát nejen pohanskému, nýbrž i bezbožeckému.
I v případě užívání mučení je však třeba uvést na pravou míru omyly, nepřesnosti nebo i bohapusté lži. Ve srovnání se světskými soudy té doby měla tortura u inkvizičních tribunálů mnohem méně drastický charakter. Inkviziční výslechy v žádném případě nepřipomínaly novověká sadistická týrání vyšetřovaných gestapem, KGB nebo StB, o čemž bude ještě dále řeč. Inkviziční procedura, jak už bylo sděleno výše, měla přesně daná pravidla, jež omezovala na minimum svévoli soudců. Mučení mohlo být užito jenom v případě, kdy vina byla téměř jista, ale souzený stále své kacířství zapíral, dále potom, když existovalo důvodné podezření z nejtěžších zločinů, jako účast na plenění a devastaci chrámu, násilí na řeholních nebo duchovních osobách či dokonce jejich vraždy a kdy bylo nezbytné získat jména spolupachatelů těchto skutků. K užití tortury musel být také udělen souhlas místního biskupa, což chránilo obviněného před nadměrnou horlivostí některých inkvizitorů. Výslechy útrpným právem nesměly být opakovány. Obžalovaný nemohl být podroben tortuře ihned, inkvizitor mu musel v první fázi nejdříve pohrozit takovou variantou a nechat jej odvést, aby si to „rozmyslel“. Když nic nepomohlo, byl inkvizitor povinen přivést vyslýchaného do mučírny, kde příslušný zřízenec jej poučoval, v čem užití útrpného práva spočívá, načež musel být znovu odveden do své cely, aby o tom přemýšlel. Teprve když ani to „nezabralo“, přistoupilo se k vlastnímu výslechu útrpným právem. Při této proceduře museli být přítomni zástupce biskupa a lékař. Přísně se zakazovalo uvádět přitom obžalovaného do nebezpečí smrti nebo tělesného zmrzačení. Lékař zde byl proto, aby vyslýchanému poskytl po zakončení akce okamžitou pomoc. Tortury nesměly být užívány vůči nemocným osobám, starým lidem a těhotným ženám. Někdy se k útrpnému právu inkvizitoři uchylovali též proto, aby získali jasný důkaz o vině či nevině souzeného v jeho prospěch. Je zajímavé a udivující, že absolutní většina osob, podrobených tortuře z těchto důvodů, mučení vydržela a byla potom soudním výrokem osvobozena. To vyvrací novověké klišé, že cílem tortury, užívané inkvizicí, bylo získat „doznání za každou cenu“. Je možno přijmout i opačný názor, jenž se zdá být pravdivější, že výslech pod hrozbou tortury mohl pro obviněného znamenat poslední prostředek obrany, jakýsi druh soudního testu, srovnatelný se středověkými ordáliemi.
Ordálie čili „Boží soudy“ byly metodami důkazů viny či neviny, jež se užívaly ještě u pohanských národů germánských, slovanských a keltských a přenesly se i do soudnictví středověké Christianitas. Jde o jasný zbytek pohanství, proti němuž Církev dlouho a mnohdy neúspěšně bojovala a prohlašovala jej za pověru. V našich zemích definitivně vymýtil tento zlořád až císař Karel IV. spolu s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Obžalovaný se na důkaz své neviny podroboval zkoušce ohněm, vodou a mečem. První spočívala v uchopení žhavého kusu dřeva holou rukou. Když se rány do určité doby zahojily, soud uznal jeho nevinu. Další zkouška se týkala vhození souzeného do vody. Když se udržel na povrchu, soud prohlásil, že lže, když se začal topit, bylo to pokládáno za důkaz neviny. Zkouška mečem se pak týkala osob, jejichž tvrzení si odporovala a nedalo se zjistit, kdo mluví pravdu a kdo lže. Oba byli vyzváni na souboj. Vítěznou stranu soud považoval za mluvící pravdu a tudíž nevinnou.
Tortura představovala přece jen „menší zlo“ než ordálie a proti jejich praktikám byla do jisté míry pokrokem. Nicméně to neznamená, že její užívání bychom měli schvalovat. Nikoliv, už ve středověku nescházely hlasy, které útrpné právo odmítaly a odsuzovaly jako nekřesťanskou praktiku. V Aragonii ve 14. stol. se Církev zasadila o její zrušení nejen u inkvizičních, nýbrž i u světských soudů. Když později byl úřad inkvizitorů svěřován kromě dominikánů také františkánům, ti útrpné právo užívat nechtěli, sv. Jan Kapistrán, v 15. století velký františkánský kazatel pokání ve střední Evropě, jenž také vykonával funkci vrchního inkvizitora, výslovně používání tortury v inkvizičních procesech zakázal. Koneckonců užívání mučení bylo všeobecně u inkvizičních tribunálů tak řídké a výjimečné, že dokonce i historik Jean Dumont, vůči Církvi naladěn nepřátelsky, udává pouhých 1 – 2 procenta případů, Bartolomé Benassar 7 – 11 procent.
Ve prospěch inkvizice také mluví překvapivé jištění, prezentované na letošním kongresu historiků v Římě k tomuto tématu, že počet popravených je vzhledem k počtu souzených takřka mizivý, přibližně 1 – 2 procenta případů, což znamená během cca 500 let jejího působení jen několik tisíc lidí, pomineme-li ovšem španělskou inkvizici, jež si zaslouží zvláštní kapitolu a čarodějnické procesy 15.-18. století, na nichž církevní inkvizice podílela pouze nepatrně, poněvadž ty byly převážně záležitostí světských soudů a navíc se vyskytovaly hojnější měrou v protestantských zemích.
O tom budeme hovořit níže. Jen pro ilustraci: Jedním z nejobávanějších inkvizitorů byl na přelomu 13. a 14. století dominikán Bernard Gui ve francouzském Toulouse. Ten vyhlásil v letech 1308 –1323 celkem 930 rozsudků, z toho 139 osvobozujících, 42 kacířů vydal světské moci na smrt. Není ale známo, jestli všichni byli popraveni, neboť někteří se odvolali. A to se jednalo o jednoho z nejtvrdších a nejhorších inkvizitorů. Nebyli však výjimkou ani takoví, kteří za celou dobu svého působení nevydali žádného kacíře světské moci k upálení. Porovnáme-li tato čísla s počtem obětí francouzských jakobínů, později nacistů a komunistů, tak srovnáváme nesrovnatelné.
Již od založení inkvizice ve 13. století je zřejmé, že církevní autorita si mnohem více přála a od inkvizitorů očekávala obrácení kacířů než jejich popravu. Papež Řehoř IX. (12271241) ostře odsoudil činnost dominikána Roberta le Bourge, obráceného albigenského, jenž byl jmenován inkvizitorem pro severní Francii. Protože ve své funkci vykazoval neobvykle velký počet heretiků vydaných světské moci k upálení, vyvolala jeho aktivita protesty místních biskupů stížnosti do Říma. Papež nechal celou věc prošetřit a zjistil přílišný spěch Robertův při procesním řízení, nedbalost a absenci jakékoliv konzultace s tamějšími biskupy. Výsledkem bylo jeho doživotní uvěznění. Jiný inkvizitor, který se domníval, že se prosadí spíše tvrdostí než pastorační trpělivostí, byl v Německu premonstrátský kněz Konrád z Marburku. Také jeho příliš kvapná odevzdávání heretiků světskému rameni vyvolávala ostrý nesouhlas biskupů protesty u papeže. Dříve však, než mohl Řehoř IX. proti Konrádovi zakročit, byl tento obávaný a krutý inkvizitor příbuznými svých obětí zavražděn.
Toto však byly spíše výjimky. Naprostá většina inkvizitorů té doby si počínala – a to v souladu s linií Sv. stolce – zcela jinak. 13. století všeobecně vykazuje málo odsouzených na smrt inkvizičními tribunály, 14. a 15. století jsou v tomto směru poněkud horší. Inkvizice je velmi obsáhlý fenomén, trvající zhruba pět staletí. Rozlišujeme inkvizici biskupskou, papežskou, v 16. století římskou a nakonec státní (či státně-církevní) inkvizici španělskou. Inkvizice působila v celé Evropě. Inkvizitoři nebyli ani andělé, ani ďáblové. Byli to lidé, mezi nimiž se vyskytlo mnoho osob ušlechtilých a dokonce svatých, chápajících svůj úřad apoštolsky v duchu lásky k bližnímu a milosrdenství, nicméně existovaly mezi nimi i postavy jednoznačně záporné, bezcharakterní a kruté. Verdikty, na jejichž základě byl zatvrzelý kacíř vydán světskému rameni k upálení, je sice třeba odsoudit, ale jednání inkvizitorů nutno vzhledem ke kontextu celkové situace, o němž je řeč výše, uznat a pochopit. To se ale nedá říci tam, kde se jednalo o jasné zneužití inkvizice ve prospěch mocensko-politických cílů a krutou zvůli.
K takovým případům nutno zařadit na prvém místě rozsudky nad templáři v letech 1308-14. Zpupný a hamižný francouzský král Filip IV. Sličný se chtěl zmocnit obrovských majetků tohoto rytířského řádu, mimo to jim nemohl odpustit, že v době jeho konfliktu s papežem Bonifácem VIII. někteří členové řádu vystupovali na straně Bonifácově. Filip se postaral o zvolení francouzského kardinála de Gota papežem, jenž přijal jméno Klement V. Ten byl poslušným nástrojem v jeho rukou a na jeho žádost dokonce přenesl své sídlo z Říma do Avignonu, kde ještě i jeho šest nástupců pobývalo. Papež Klement, i když se zpočátku templářů zastal, nakonec zbaběle vyhověl Filipovu přání a vydal papežské inkvizici ve Francii rozkaz, aby spolupracovala s francouzskými světskými soudy při vynucování přiznání templářů, které král dal uvěznit, ke zločinům sodomie, rouhání a kacířství. Tortura konala své. I když většina templářských „doznání“ byla dílem světských soudů, neospravedlňuje to ani papeže Klementa, ani inkvizici ve Francii, která se na tomto zločinu aktivně podílela. Marně požadoval koncil ve Vienne r. 1311 zastavení procesu proti templářům, Klement V. všechno anuloval na žádost Filipovu. Desítky řádových rytířů skončily na hranici, když se na mučidlech „přiznaly“ k neexistujícím těžkým deliktům. Inkviziční procesy s nimi, jak na to ukazovali biskupové na viennském koncilu, byly vedeny absolutně neregulérně a proti všem stanoveným procedurám, neboť když templáři, kteří učinili na mučidlech „doznání“, je potom odvolali, byli ihned označeni za „kacíře recidivisty“ a okamžitě upáleni, aniž jim byla dána možnost zříci se bludů. Mnoho templářů bylo při tortuře zmrzačeno, někteří na mučidlech i zemřeli, ačkoliv něco takového inkviziční procedura přísně zakazovala. Jako poslední skonal na hranici r. 1314 velmistr řádu Jakub de Molay, jenž ještě těsně před popravou volal, že je nevinen tak jako jeho spolubratři a svá přiznání učinili jen proto, poněvadž nevydrželi výslech útrpným právem.
Templářský proces je hanebnou skvrnou v dějinách inkvizice. Nutno ale mít na zřeteli, že výslech těchto řádových rytířů probíhal v absolutním rozporu se všemi předpisy nejen inkvizičního tribunálu, nýbrž i světských soudů, jejichž procedura byla podstatně tvrdší. Tato justiční fraška a zároveň vražda je vzdálenou předzvěstí pozdějších čarodějnických procesů a zejména potom monstrprocesů komunistické éry v nejnovějších dějinách.
Další neslavnou kapitolou inkvizičních procesů je upálení sv. Jany z Arku, panny orleánské a národní hrdinky Francie r. 1431 v Rouenu. Soudila ji biskupská inkvizice na rozkaz biskupa Petra Cauchona a shledala ji vinnou z kacířství. Stalo se tak na přání Angličanů, chtějících se zbavit charizmatické vůdkyně Francouzů. I v tomto případě inkviziční tribunál nepostupoval regulérně, především kvalifikoval vnitřní hlasy světice jako hereze, ačkoliv na nich obsahově nebylo nic, co by odporovalo nauce Církve. To musel o více než dvacet let později konstatovat inkviziční tribunál papežské inkvizice, jenž na přání francouzských biskupů a krále se ujal revize celého případu a francouzskou národní hrdinku plně rehabilitoval. Jana z Arku byla dokonce oficiálně kanonizována a prohlášena patronkou Francie.
Někteří inkvizitoři se také nechali bohužel vmanévrovat do smutně proslulých procesů s čaroději a čarodějnicemi, tomu však budeme níže věnovat samostatnou delší pasáž. Toto všechno jsou bezpochyby temné stránky inkvizice, které nelze hájit ani s ohledem na tehdejší dobu a poměry. Šlo o zcela obyčejnou zvůli a zneužití svaté věci, jakou bezpochyby byla a je obrana katolické víry, k jiným, velice mrzkým a špinavým cílům, nemajícím ve skutečnosti s vírou, mravy a Církví svatou zhola nic společného.
Objektivně je však třeba bez obav říci, že tyto kauzy jsou v dějinách inkvizice atypickými výjimkami. Budeme-li se probírat nepřeberným množstvím soudních písemností těchto tribunálů od 13. až do 18. století, tak dospějeme k jednoznačnému závěru, že převážnou většinu inkvizitorů představovali vysoce vzdělaní kněží a řeholníci, žijící hlubokým duchovním životem a vyznačující se též patřičnou mírností, laskavostí a apoštolskou horlivostí s evidentní snahou obrátit souzeného kacíře na pravou víru Kristovu a ne jej vydat plamenům. To vyplývá i ze sborníku výše zmíněného kongresu o inkvizici ve Vatikáně.
***
Nynější generální představený dominikánského řádu P. Timothy Radcliffe nedávno v jedné své knize napsal: „Inkvizitoři byli hříšníky, lidmi bez lásky, plni netolerance a hlouposti. Obviňujeme inkvizici z toho, že odsuzovala lidi, aniž by je vyslechla.“ Tato tvrdá slova, poplatná dnešní době, mohou platit v ojedinělých případech, jak jsme prezentovali výše, nikoli však paušálně o inkvizitorech. Je rovněž nesmyslem říkat, že inkvizice obžalované „nevyslechla“. To by byla obrovská křivda. Při té příležitosti se nabízí otázka Otci Radcliffovi, co říká na to, že v seznamu svatých a blahoslavených je uvedeno celkem 14 inkvizitorů, z toho 6 mučedníků? To byli také „lidé bez lásky, plni netolerance a hlouposti“?
Už ve 13. století, tedy hned na počátku existence inkvizice, se vyskytli tři světci-mučedníci z řad inkvizice. Prvním je bl. Vilém Arnaud, inkvizitor v Toulouse, dominikán, jehož spolu se Šesti spolupracovníky, členy tribunálu, zavraždili albigenští mečem r. 1242. Arnaud neposlal ani jednoho člověka na hranici, naopak mírnil všechny snahy místních světských úřadů a lidu a varoval před proléváním krve.
Obětí albigenského teroru se stal také inkvizitor v Lombardii, rovněž dominikán, sv. Petr Veronský. Ani on žádného kacíře neodevzdal světské moci k upálení, zprávy z jeho života hovoří daleko více o tom, jak neúnavně při procesech i mimo ně s katary diskutoval a obracel je na katolickou víru. Byl také vynikajícím kazatelem a zakladatelem laických bratrstev. Tajní představitelé albigenských se patrně báli, že jim „odvede“ všechny jejich „ovečky“ do náruče pravé církve Kristovy, proto jej r. 1252 zavraždili na cestě do Verony. Zajímavé a příznačné pro naše téma je, že světcův vrah, trápen výčitkami svědomí, se potom sám udal a zřekl se albigenských bludů.
Další inkvizitor Lombardie, bl. Paganus z Bergama, také z řádu kazatelů, byl r. 1277 proboden kopím heretického vraha, ačkoliv ani on nikoho nevydal na smrt.
Totéž platí o století později i pro bl. Petra z Ruffi, dominikánského inkvizitora v Turínu, kde vedl procesy proti valdenským, aniž je předal světskému rameni. Ti jej zavraždili r. 1364.
Svou věrnost katolické víře zaplatil krví i další dominikán bl. Bartoloměj z Cervere, inkvizitor v Piemontu, zabitý nepřáteli Církve r. 1466. Ani o něm nevíme, že by vydal plamenům jediného člověka.
Nejznámějším případem inkvizitora-mučedníka je osud sv. Petra Arbuése z Epily r. 1485. Tento světec náleží nikoli církevní, ale španělské inkvizici, o níž pojednáme zvlášť. Pocházel z Epily u Zaragozy ve Španělsku z nižšího šlechtického rodu, narodil se pravděpodobně kolem roku 1442. Již v dětství se vyznačoval hlubokou zbožností, jako mladý vstoupil do kláštera k augustiniánům, v italské Bologni vystudoval práva. Po svém návratu vyučoval na univerzitě v Zaragoze teologii a latinu, generální inkvizitor Tomáš Torquemada jej ale r. 1483 jmenoval prvním inkvizitorem Aragonie. Arbuésovým hlavním úkolem bylo pátrat především po tajných judaistech a mohamedánech, kteří naoko přijali křest, ve skutečnosti však zevnitř rozvraceli Církev i stát. Protože si počínal při plnění svého poslání neúnavně a důsledně, rozhodli se místní judaisté, že jej zabijí pomocí najatých vrahů. Tak se stalo r. 1485 v katedrále v Zaragoze u stupňů oltáře.
Když v 19. století papež bl. Pius IX. Petra Arbuése svatořečil, rozpoutala se ostrá mediální kampaň, v jejímž čele stáli zejména němečtí publicisté. Španělská inkvizice představovala totiž v té době nejtěžší kalibr protikatolické propagandy. Když se novináři dozvěděli, že inkvizitor, soudce tohoto „hrůzostrašného“ tribunálu, který podle nich nic jiného nedělal než mučil a vraždil, byl prohlášen svatého, začaly se objevovat články, jak prý Arbués „mnoho tisíc lidí dal mučit, mnoho tisíc upálit“. Jeden malíř dokonce namaloval obraz, jak před světcem stojí zoufalá kacířská žena, on však s krutým pohledem ve tváři dává pokyn odvést ji na hranici. Aféra ale brzy utichla, neboť seriózní historikové vyzvali tyto pisálky, aby na základě dobových pramenů doložili, že Arbués dal popravit jediného člověka. Tím vše skončilo, neboť nic takového nešlo dokázat, neexistuje jediná zpráva, že by tento světec někoho poslal na smrt.
Kromě inkvizitorů-mučedníků znají církevní dějiny též inkvizitory svatého života, kteří jsou v církevním kalendáři předmětem kultu Katolické církve. V severní Itálii náležel k jedněm z prvních inkvizitorů bl. Guala z Bergama, jenž se později stal biskupem v Brescii a zemřel r. 1244. Také o něm nemáme žádné zprávy, že by někoho poslal na hranici.
Dalším inkvizitorem Lombardie, jenž zemřel r. 1250 v pověsti svatosti a byl prohlášen Církví za blahoslaveného, je bl. Moneta. Ani o něm prameny neříkají, jestli někoho vydal světské moci k potrestání.
Významnou postavou mezi inkvizitory byl sv. Rajmund z Peňaforte, generální představený dominikánů, zemřelý r. 1275. Jako inkvizitor působil jen velice krátkou dobu, těžiště jeho práce spočívá v misiích k Maurům a Židům za účelem jejich obrácení a ve vypracování dobového kodexu kanonického práva. V něm je věnována také obsáhlá část inkvizičnímu procesu a předpisům pro jeho konání.
Funkci inkvizitora nějaký čas plnil i šestý nástupce sv. Dominika v úřadě generálního představeného kazatelského řádu bl. Jan z Vercelli, jenž zemřel r. 1283.
Také v pozdějším období máme blahoslavené a svaté inkvizitory. R. 1391 umírá v pověsti svatosti inkvizitor v Neapoli bl. Gui Marramoldi, r. 1496 inkvizitor Piemontu bl. Aimon zTapparelli.
Nejvýznamnějšími svatými inkvizitory v dějinách Církve jsou ale bezpochyby sv. Jan Kapistrán a sv. Michael Ghistieri (pozdější papež Pius V.).
Sv. Jan Kapistrán náležel spolu se sv. Bernardinem Sienským v 15. století k reformní větvi františkánského řádu, k tzv. observantům. Žil velice asketicky v duchu ideálů zakladatele sv. Františka z Assisi a požadoval reformu celé řehole. A nezůstalo jen u toho. Jako vynikající a vyhledávaný kazatel naléhal na reformu celé Církve, jejíž mravy upadaly v důsledku stále více se šířícího renezančního smýšlení. Světec si znepřátelil svou zásadovostí a vysokými mravními požadavky mnoho šlechticů, vlivných měšťanů a také řadu církevních prelátů, kteří se zcela oddali pohodlnému světáckému životu uprostřed blahobytu. Několikrát se octl též v nebezpečí života, neboť jeho hlas, vyzývající k pokání a nápravě mravů byl pro mnohé výčitkou svědomí a usilovali jej zabít.
Funkcí inkvizitora, později vrchního inkvizitora, byl sv. Jan Kapistrán pověřen v severní Itálii, kde, jak jsme napsali výše, zakázal při výslechu užívat torturu. Že by vydal někoho z kacířů světským orgánům k vykonání rozsudku smrti, není známo. Později ho jeho představení vyslali do střední Evropy jako kazatele proti husitským bludům (v době vlády Ladislava Pohrobka kázal i v naší vlasti) a za svolání křížové výpravy proti Turkům, kteří po pádu Cařihradu r. 1453 pronikli nebezpečně daleko do střední Evropy. Jan Kapistrán zemřel r. 1456 v Iloku u Dunaje v tehdejších Uhrách při jedné ze svých apoštolských cest.
Sv. Pius V., papež, občanským jménem Michael Ghislieri, pocházel z velmi chudé rodiny. Narodil se roku 1504 v severní Itálii, vstoupil do dominikánského řádu, po studiích teologie a práva se sotva třicetiletý stal inkvizitorem v Como, později v Bergamu. Papež Pavel IV. jej r. 1558 jmenoval generálním inkvizitorem tehdejší římské inkvizice. O dva roky později se stává tento asketický dominikán biskupem v Mondovii, později kardinálem a od r. 1566 na návrh sv. Karla Borromejského je zvolen papežem. Přijal jméno Pius V. a nadšeně se chopil realizace reformního programu Tridentského koncilu. Patří k jedněm z nejvýznamnějších papežů v dějinách Církve, který vrátil papežství jeho vnější světskou důstojnost, zhanobenou víc jak půl století předtím renezančními papeži nechvalné pověsti (Innocenc VHI., Alexander VI., Julius II.). Známá je jeho reforma liturgie, vydal nový misál v duchu požadavků Tridentského sněmu, breviář a katechismus. Zavázal celou Katolickou církev k modlitbě růžence za odvrácení tureckého nebezpečí. Jen zázrakem početně mnohem slabší křesťanské loďstvo zvítězilo nad mohamedánským v bitvě u Lepanta r. 1571. Na památku oné události zavedl tento veliký papež svátek Panny Marie Růžencové 7. října. Zemřel r. 1572.
Michael Ghislieri strávil v úřadě inkvizitora zhruba čtvrt století, to znamená většinu své kněžské služby. V té době byla knížectví dnešní Itálie, na prvém místě samozřejmě Církevní stát, ohroženy protestantskou infiltrací. To přirozeně vyžadovalo větší aktivitu inkvizice a poskytnutí jí širších pravomocí. Právě na toto naléhal Ghislieri, čímž si získal přízeň velice tvrdého a obávaného papeže Pavla IV., jenž mu svěřil úřad generálního inkvizitora. Když se později Ghislieri stal sám papežem, inkviziční proceduru ještě více zpřísnil a poskytl tomuto tribunálu ještě větší pravomoci.
V celé tehdejší Itálii kolem poloviny 16. století i později podle daných světských zákonů desítky kacířů, především tajných protestantů, končily v plamenech na hranicích. Katolická Christianitas byla nucena se bránit proti rozvratným účinkům Lutherova a Kalvínova bludu, jejichž vyznavači nota bene své hereze vnucovali v protestantských zemích přímo brutálním terorem. Ghislieri podle dokumentů soudil za dobu svého působení v roli inkvizitora více než tisícovku lidí. Zajímavé přitom je, že počet heretiků jím vydaných na smrt činí za celé toto dlouhé čtvrtstoletí pouhé dvě osoby, přičemž se jednalo o žháře církevních objektů a vrahy. Proti tomu jistě nebude žádný, kdo uznává oprávněnost trestu smrti za závažné kriminální delikty, nic namítat. Rovněž tak Ghislieri nikdy nepoužíval při procesech, které vedl, mučení. Jeho metoda spočívala především v rozhovorech s obviněnými, které jim on sám nabízel s tím, že pokud jej logickými argumenty a také za pomoci Písma sv. a nauky církevních otců přesvědčí o správnosti své hereze, přijme ji jako pravdu a stane se jejich vyznavačem. Protože byl vysoce vzdělaný a uměl diskutovat, žádný heretik mu neodolal a nakonec mu došly argumenty. Nebyl schopen oponovat a své téže obhájit. Na to pak inkvizitor Ghislieri navázal a trpělivě přesvědčoval souzeného bludaře, jak je nesmyslné chtít umřít na hranici za něco, co sám není schopen rozumovou argumentací náležitě podepřít. Na tomto každý kacíř kapituloval a své bludy odvolával. Ghislieri byl také pověstný tím, že dával i kacířům-recidivistům ještě šanci, což řada jiných inkvizitorů nedělala.
Z uvedeného je zřejmé, že Ghislieri měl zájem na co největší pravomoci inkvizice a na jejím maximálním možném zapojení do pátrání po tajných bludařích, především vyznavačích protestantismu, ale vyhýbal se, jak jen mohl, vydání zatvrzelého kacíře světskému rameni k výkonu trestu smrti, pokud hereze nebyla spojena s deliktem ryze kriminálního charakteru. Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že Ghislieri nikdy proti uplatnění trestu smrti vůči heretikům ze strany světských orgánů nevystupoval a ani jako papež tuto zákonnou normu pro Církevní stát nezrušil. Byl si vědom, že v rámci ochrany katolické víry před invazí Lutherových a Kalvínových bludů i v rámci ochrany tehdejší křesťanské civilizace je takové opatření v daných podmínkách nezbytné, nicméně nutno k němu sahat až v mezní situaci, kdy jsou vyčerpány všechny prostředky k nápravě a polepšení souzeného. Proto také během jeho šestiletého pontifikátu, ačkoliv pravomoci inkvizice byly větší než kdykoliv předtím, došlo v papežském Římě k jedinému upálení heretika – tajného protestanta Carnesecchiho r. 1572, přičemž není jisté, jestli sv. Pius V., v té době už vážně nemocný, o tom věděl.
Prezentované portréty inkvizitorů-světců podle dochovaných pramenů jasně ukazují, že tato funkce bývala velice často svěřována mravně bezúhonným řeholním kněžím, kteří vynikali vysokým vzděláním, širokým rozhledem, ale též lidským pochopením a milosrdným smýšlením, jejichž nejdůležitější snahou bylo souzeného kacíře přivést k obrácení – a využít k tomu až do krajnosti trpělivosti a laskavosti. Toto je jeden z nejdůležitějších argumentů na obranu inkvizice a v tom spočívá její podstatný rozdíl proti soudním tribunálům jakobínským za Velké francouzské revoluce, nacistickým, komunistickým a vůbec všem totalitním. Zatímco posláním inkvizitorů bylo souzeného obrátit, poslání soudů jmenovaných režimů spočívalo naopak v jeho likvidaci. Jestliže tedy někdo klade rovnítko mezi tyto orgány a inkvizici, srovnává nesrovnatelné. I když bohužel docházelo ke zneužívání inkvizice nebo ke zbytečným krutostem některých jejich méně kvalitních soudců, bylo to vždycky proti původnímu duchu inkvizice, který autenticky reprezentují právě výše uvedení světci.
Ještě je třeba se vrátit k publikovanému výroku Otce Radcliffea. Když hovoří o inkvizitorech jako hříšných lidech bez lásky plných netolerance a hlouposti, nutno se ptát, jestli k takovým počítá i své řádové spolubratry sv. Petra Veronského, mučedníka pro víru a papeže sv. Pia V., jež uctívá celá Církev? Nebo snad také světce z řad františkánů, rovněž inkvizitora sv. Jana Kapistrána? Podíváme-li se na jejich životy, tak je jasné, že těmto velikým světcům současný neomodernistický generální představený dominikánů nesahá ani po kotníky. Kdyby byl skutečně na úrovni, tak nenapíše takovou generalizující hloupost jen proto, aby byl poplatný nynějšímu trendu liberalismu, odmítajícímu kategoricky inkvizici, poněvadž odmítá zároveň s ní i jakoukoliv vizi jediné pravdy, pravdy zjevené samotným Ježíšem Kristem a tradované Jeho Církví, která má povinnost hájit ji proti všem pokusům zředit ji, rozmělnit a nakonec zcela popřít.
***
Se vzrůstajícím nebezpečím protestantismu se inkvizice stále více centralizuje. R. 1542 mění papež Pavel III. dosavadní papežskou inkvizici, jež fungovala ve všech státech tehdejší katolické Evropy, na centrální tzv. římskou inkvizici s tím, že dosavadní inkvizice biskupské, pokud existovaly, měly být definitivně zrušeny. Inkvizitoři jednotlivých zemí měli být těsněji spojeni s Římem než bývalí papežští inkvizitoři ve středověku a Řím měl mít také právo do inkvizičních procesů více mluvit.
Papež sv. Pius V. svěřil inkvizici též péči o tzv. index zakázaných knih (Index librorum prohibitorum). Sixtus V. ji v 80. letech 16. století vyzdvihl na úroveň kongregace (jedné z patnácti) názvem „Kongregace svaté inkvizice a in(???)xu“. Hlavním cílem římské inkvizice v 16. století byl boj s protestantskou reformací. To však následujícím období, zejména po třicetileté alce, přestalo být hlavním problémem a pozornost inkvizitorů se soustřeďuje na vnitrocírkevní disciplínu, rouhačství, bigamii, magii apod.
V 17. století mizí také v Církevním státě podle jeho vzoru též v ostatní Itálii užívání trestu smrti za herezi. Posledním upáleným kacířem v papežském Římě byl r. 1600 známý panistický filozof Giordano Bruno, postava velmi kontroverzní a nesnášenlivá. Původně byl dominikánským mnichem, jenž utekl z řádu a potuloval se po protestantské Evropě. Protože ale jeho názory nebyly ani pro protestanty přijatelné, musel utéci i odtud, v Benátkách potom jej zatkla inkvizice a dopravila do Říma, kde osm let s ním trval proces. Když inkvizitoři po tak dlouhé době zjistili marnost svého pokusu přimět nešťastného Bruna k odvolání, vydali jej konečně světskému rameni k upálení. Zbožný papež Klement VIII., když se o tom dozvěděl, celou noc se modlil na posvátných schodech proti lateránské bazilice sv. Jana za spásu Brunovy duše. U Giordana Bruna bylo kacířství spojeno i s obviněním z kriminálního deliktu. Když jako mladý tajně utekl z dominikánského kláštera v Římě, hodil podle obžaloby svého představeného, který mu v tom chtěl zabránit, do Tibery. To samozřejmě vrhá zcela odlišné světlo na veškerou oslavu tohoto muže, jehož zednářská sjednocená Itálie koncem 19. století povýšila na piedestal mučedníka svobody svědomí proti údajnému inkvizičnímu a vůbec prý církevnímu násilí.
Po r. 1600 dochází pouze k jednomu kontroverznímu případu inkvizičního procesu, který dosud zaplňuje stránky učebnic dějepisu, jenž však neskončil ani upálením, ani uvězněním: kauza Galilea Galileiho, jíž budeme věnovat na dalších stránkách samostatný oddíl. Jinak se s popravami kvůli heretickému přesvědčení už nesetkáváme. Papež bl. Innocenc XI. (1676-89) upravil v Církevním státě tresty za zatvrzelé kacířství tak, že možnost popravy sice zůstala, nicméně kromě ní zde existovala podle vzoru starověké Christianitas široká škála jiných trestů, především vězení, veřejné a okázalé pokání, případně vyhnanství. Církevní stát v té době také umožňuje heretické sektě valdenských žít podle svého vyznání v oddělených osadách, kde se věnovali řemeslu a zemědělství, samozřejmě se zákazem šířit své bludy mezi obyvatelstvem. Rovněž právo inkvizice užívat při výslechu mučení je za bl. Innocence XI. a opakovaně za Benedikta XIV. (1740-58) omezeno tak, že jeho faktická realizace byla téměř nemožnou, což se týkalo i světských soudů. Když Napoleon Bonaparte r. 1798 vojensky obsadil Řím a unesl papeže Pia VI. do Francie, zrušil nejen inkvizici, nýbrž i trest smrti za herezi a torturu, ačkoliv obě praktiky se již de facto vůbec nevykonávaly. Po Napoleonově pádu a obnově Církevního státu r. 1814 už nový zákoník Pia VII. trest smrti za kacířství neuváděl a torturu zakazoval.
Jiné katolické země po třicetileté válce postupovaly proti heretikům tvrději než Papežský stát. Francouzský král Jindřich I V. Navarský sice vyhlásil r. 1598 Nanteský edikt, jímž udělil protestantským hugenotům náboženskou svobodu, avšak Ludvík XIV. jej r. 1685 zrušil a zahájil jejich pronásledování, které ukončil až Ludvík XVI. r. 1787 tzv. Versailleským ediktem. Papež bl. Innocenc XI. však vyjádřil nad perzekucí francouzských protestantů svůj nesouhlas a požadoval zachování Nanteského ediktu. Habsburské Rakousko uplatňovalo vůči protestantům politiku tvrdé rekatolizace, při níž Katolická církev a stát úzce spolupracovaly. Tento postup byl plně v duchu augsburského míru, uzavřeného r. 1555 v Německu mezi katolíky a protestanty, na němž došlo k vyhlášení zásady „cuius regio, eius religio“ (čí země, toho náboženství). Rekatolizace českých zemí po bitvě na Bílé hoře r. 1620, respektive po třicetileté válce, vrátila naši vlast do náruče pravé Církve Kristovy, obohatila ji překrásnou barokní kulturou a zachránila český národ před utonutím v germánském moři severoněmeckého protestantismu. Líčit tuto dobu jako „temno“ podle stejnojmenného názvu známého Jiráskova románu je historickou falzifikací. Nicméně nelze hájit násilí, k němuž leckdy naprosto zbytečně docházelo a jež nutilo tajné evangelíky, aby jen naoko přistoupili ke katolické víře a svatokrádežně přijímali svátosti. Před tímto nebezpečím varovali už za třicetileté války pražský arcibiskup kardinál Arnošt Harrach, jeho poradce kapucín Valerian Magni a španělský jezuita Roderigo Arriaga, učící na pražské univerzitě. Také Jiráskem pomlouvaný jezuita Antonín Koniáš píše dopis královéhradecké konsistoři, kde si stěžuje na zbytečné tvrdosti světských úřadů vůči tajným protestantům.
Proto toleranční patent císaře Josefa II. r. 1781, který dával protestantům možnost veřejně se hlásit ke své víře a konat bohoslužby, byl zcela na místě a je signifikantní, že tento počin osvícenského vladaře papež Pius VI. při své návštěvě Vídně r. 1782 jako jediný schválil, neboť nevycházel z osvícenské filozofie rovnosti všech náboženství, nýbrž z katolického stanoviska, že podpora státu náleží pouze pravé Církvi Kristově, ostatní náboženské společnosti mohou být jenom tolerovány. Vzácným příkladem náboženské tolerance bylo katolické Polsko, které uzákonilo r. 1573 tzv. Varšavskou smlouvu, jež garantovala protestantům luterského a kalvínského vyznání náboženskou svobodu pod podmínkou, že nebudou šířit svoji nauku mezí katolickým obyvatelstvem. Polského příkladu následovali též v 17. století katoličtí vévodové saští Christian Ludvík a Bedřich August, kteří protestantské poddané nenutili státními opatřeními k přestupu na katolickou víru. Jinak v Německu se držely všechny státy zásady „cuius regio.“, výjimku tvořily pouze ty země, kde počet katolíků a protestantů byl vyvážený. Pyrenejský poloostrov uplatňoval vůči nekatolíkům tvrdou politiku, v níž hrála svoji roli španělská inkvizice, o níž pojednáme zvlášť.
Útlak hugenotů za Ludvíka XIV. ve Francii a protireformační násilí v Rakousku i v jiných zemích německého jazykového prostoru nebyly dílem římské inkvizice. Oba státy, ač měly ve svém čele katolické vladaře, si počínaly vůči papežům sebevědomě, dávaly najevo, že si od nich nenechají ani v náboženských věcech příliš do toho mluvit. Ferdinand III. v Rakousku vyhlašuje r. 1653 tzv. Placetum regium, které stanoví, že všechna papežova rozhodnutí, týkající se Rakouska, musejí mít schválení panovníka, rovněž tak biskupské nominace měly být přednostní záležitostí. Ještě dále šel francouzský „král unce“ Ludvík XIV., jenž legalizuje tzv. galižnské články, které fakticky podřizují francouzskou církev panovníkovi a na papežské dekrety uvalují tvrdou cenzuru. Papež bl. Innocenc I. se kvůli tomu dostal s tímto panovačným vládcem do ostrého konfliktu. Za těchto okolností proto nechtěly ani Rakousko, ani Francie poskytnout římské inkvizici příliš velké pravomoce. Ta sice fungovala, ale spíše jen na papíře, nominálně. Procesy proti heretikům vedly zvláštní vyšetřovací komise, složené ze zástupců jednotlivých biskupství a státní justice, význam římské inkvizice mimo Církevní stát nezadržitelně a rychle klesal. Ta se stávala spíše cenzurním úřadem, z něhož mimo Apeninský poloostrov nikdo neměl strach. Ve Francii a Rakousku se heretikové báli z důvodů, o nichž byla řeč o pár řádků výše, daleko více různých biskupských či státních komisí než inkvizičních tribunálů, neboť právě ony měly hlavní a rozhodující slovo. Přitom terminologie v těchto věcech je nejednotná a matoucí. Často se termínem „inkvizice“ označuje příslušný vyšetřovací orgán biskupa, ačkoliv biskupská inkvizice už v té době oficiálně neexistovala, nejsou výjimkou ani případy, kdy ryze světští soudci, laikové, se nazývali „inkvizitoři“, jako např. smutně proslulý čarodějnický soudce Boblig z Edelstadtu (srvn. níže), který s církevní inkvizicí, konkrétně římskou, neboť jiná v té době už nefungovala, neměl absolutně nic společného.
Za napoleonských válek byla inkvizice zrušena (srvn. výše). Po obnovení r. 1814 reorganizovala svoji práci. Nevěnovala se již souzení a usvědčování heretiků a jejich předávání světským orgánům k potrestání, ale vypracovávání posudků na díla katolických autorů a hodnocení jejich pravověrnosti. Jednotlivé biskupy upozorňovala na duchovní, zejména teology, kteří hlásali bludy. Papež sv. Pius X. přejmenoval tuto instituci na Kongregaci sv. Oficia. Pavel VI. jí po Druhém vatikánském koncilu r. 1965 dal nový název Kongregace pro nauku víry.